Věčný pramen

22. ledna 2011 v 16:27 | Karina-chan |  Jednorázovky

Když lidé ještě věřili na posvátné spojení člověka a zvířete, stal se jeden příběh. Předával se z generace na generaci, avšak dnes už tomu nikdo nevěří. A je také dost možné, že si tento příběh ani nepamatují. Stalo se to velmi dávno v létě. Desetiletý kluk, jménem Nagai, se přestěhoval s rodiči do vzdálené vesnice. Od té doby, co jeho malá sestra zemřela na leukémii, se jim dařilo značně hůř. Otec přišel o práci a matka to vůbec nezvládala. Bylo těžké uživit rodinu ze svého ubohého platu. A tak se rozhodli přestěhovat na místo, kde je vše levnější a hlavně útulnější. Pro Nagaia to byla velká rána. Nechtěl se rozloučit se svými přáteli, se svým domovem a živou, byť bolestnou, vzpomínkou na svou sestru. Když se naposledy ohlédnul, zaplavil ho pocit smutku a ztráty. Ukápla mu slza z oka a hned nato mu na rameno položil ruku jeho otec. Nagai se na něj zahleděl. Taktéž měl v očích velké zklamání, ale také se v nich zračila útěcha přesvědčení o tom, že nový domov bude ten nejlepší začátek do jejich nového života. Povzbudivě se na něj usmál a konejšivě mu řekl: "Neboj, Nagai, tam kam pojedeme, se ti bude určitě líbit. Je tam samá příroda a lidé se navzájem znají. Určitě nebudeš mít o přátele nouzi. Je to místo jako stvořené pro nový život. Tomu věřím, tak tomu věř také." Hned nato se Nagaiovi ulevilo. Přesně tohle potřeboval slyšet. Odvážná slova svého otce, která ho popostrčí k novému začátku. Otočil se, pohodlně se usadil a vyčkal jejich odjezdu.

Zatímco se Nagai utápěl v lítosti před svým novým domovem, v blízkém lesíku a zatřpytily jantarové oči tajemného zvířete. Krásná černá srst se podrážděním jen ježila a z tlamy se ozývalo nepřátelské vrčení. Pronikavý svit očí se upřeně díval na určitý cíl, na malého chlapce, co se prudce otočil. Něco ho polekalo, žeby dokázal spatřit tak tiché a ostražité zvíře ? Černý tvor se odtažitě skryl ještě víc do křovin temného lesa za předpokladu, že ho chlapec nedokáže rozpoznat od jiných ztmavlých větviček. "Nagai ! Pojď nám pomoct !" Volala ho unavená matka a popoháněla kýváním ruky. "Ano matko, už jdu." Odpověděl pokorně chlapec a běžel na místo, kde stála jeho matka. Neviděl ho, to je dobře. "Takže Nagai, jo ?" Pomyslel si černý tvor a potichu odkráčel hluboko do lesa.

Nagai měl s rodiči spoustu práce. Zatím se s vesničany příliž nezbližoval. Když už v domě nezbývala pro něj téměř žádná práce, vydal se do ulic vesnice. Jen tak se procházel a věnoval víc pozornosti okolní přírodě, než zvědavým vesničanům. Sešel dolů po blízkém kopci a náhle se mu naskytl krásný pohled na rozlehlou mýtinu ohraničenou velkolepým lesem. Chvíli se jen tak procházel, až mu to nedalo a rozeběhl se k prvním stromům, které vedly do srdce lesa. Když k nim doběhl, chvíli se rozmýšlel, a pomalu vstoupil dovnitř. Naskytl se mu úžasný obraz, ve kterém hrály hlavní roli barvy lesa. Téměř neporušené, silné stromy mu odkrývaly úzkou cestičku, po které se s chutí vydal. Jak tak šel, všude možně se rozhlížel a u nějakého místa se vždy zastavil. Byl tou krásou tak okouzlen, že si ani nevšiml, že zašel příliš hluboko. Když se náhle otočil, nic nepoznával a v panice zabočil na nesprávnou cestu. Všude možně se proplétal, až nakonec zabloudil. Se slzama na krajíčku dobelhal ka malé lesní říčce a namočil si svůj propocený obličej. V tu chvíli něco za ním zašustělo. A znovu. A znovu. Nagai se ze strachu nemohl ani pohnout. Něco na něj v křoví číhalo. Blížilo se to stále víc a víc, a chudák Nagai se začínal třást. Když už se zdálo, že to nemůže být už blíž, a že to na něj každou chvíli skočí, šustění ustalo. Nagai nevěděl co má dělat. Jestli má raději utéct, nebo zůstat a předpokládat, že už je to pryč. Ale rozhodnout se nemohl. Strachem celý zkoprnělý se dokázal jen třást, nic víc. V tu chvíli strachu a beznaděje se z křoví vyplížil tajemný tvor. Byl to hrdý vlk s krásně bílou srstí a jiskřivě modrýma očima. Pozorně si polekaného chlapce prohlížel, a Nagai už ani nedoufal, že přežije. Vlk však vypadal klidně, a k chlapcovu údivu na něj mile promluvil. "Omluvám se, že jsem tě vyděsila. Měla jsem strach, že jsi nějaký loupežník, nebo jen bezohledný dvounožec, který tu chce polovit nějakou zvěř." Chlapes si udiveně prohlížel bělostné stvoření. Byla to opravdu nádherná vlčice se vznešeným držením těla. Nagi však nebyl schopen slova, tak tedy pokračovala dál. "Jmenuji se Yuki, jsem strážce tohoto lesa už celá desetiletí. A ty jsi vyvolené dítě." Nagai se nezmohl na jediné slovo. Teď byl ještě zmatenější než před tím. "C-co to znamená ?" Zeptal se vyklepaně. "To znamená, že jsi předurčený k tomu, aby jsi mě vysvobodil." Nagai už vůbec nevěděl, co si má myslet. "Vysvobodit ? A od čeho ?" Yuki se na něj smutně podívala a spustila svůj smutný příběh. "Když jsem byla malá, zemřeli mi rodiče. Adoptovali mě nějací podivíni, kteří zřejmě nevěděli nic o tom, jak se asi k dítěti chová. Po několika měsících jsem utekla. Bylo mi asi pět, nevím to jistě. Běžela jsem do tohohle lesa a upadla před nádherným vodním pramenem. Kolem něj byli vlci a já se jich vůbec nebála, věděla jsem, že mi neublíží. Poblíž bylo jejich doupě, ale oni mi zakázali z něj vycházet. Prostě mě tam zavedli a nechali tam, za chvíli mi přinesli jídlo a řekli, aď ho ponořím do té vody. Nebudeš tomu věřit, ale to syrové maso se proměnilo v hotovou hostinu ! Od té doby co jsem je potkala, se o mě hezky starali. Byli moje milující rodina. Po několika letech, jsem ale zatoužila vyjít do světa. Vyšla jsem ven a ztratila se. V tu chvíli jsem uviděla své adoptivní rodiče. Hrozně jsem se lekla, když se na mě rozeběhli. Měla jsem hrozný strach a běžela jsem daleko, co nejdál od nich. Njednou se přede mnou objevila bílá vlčice. Poznávala jsem ji. Byla to ta, co za mnou vždy chodila do doupěte a zakazovala mi vycházet. Ale to už mě dohonili ti dvounožci a hrozně na mě křičeli. Ten muž na mě hodil kapesní nůž avšak moje vlčice se mu postavila do cesty ! Zasáhl ji do krku a ona padla mrtvá. Zničeho nic se přede mnou objevila zlatavá záře a pohltila mě i s vlčicí. Slyšela jsem hlas, byl krásný a jemný. Do teď si pamatuju, co říkal: "Yuki, ty nezemřeš, ještě nenastal tvůj čas. Avšak nyní ti nedovolím jít dál, budeš vlčice, budeš ta, kterou ti dvounožci zabili, a až příjde čas, malý chlapec, předurčený k velkým činům tě osvobodí. Jenom on totiž dokáže najít věčný pramen, u ktrerého jsi žila. Nebudeš si pamatovat na cestu do tvého doupěte a za určitý čas ji znovu najdeš." V tu chvíli jsem se objevila na mýtině, která se pojila s tímto lesem. A nyní jsem ochránkyně tohoto místa a čekám na tvůj příchod." Nagai se na ni soucitně a zároveň šokovaně zahleděl. Chápal, že jí musí pomoct, ale jak ? "Ale já vůbec nevím, co mám dělat !" "Poslouchej svůj instinkt, zavede tě na to správné místo." Přikývl. Sice zcela nechápal, co se to tu děje, ale cítil určitou zodpovědnost. Tak se tedy rozhodl vyrazit ihned. Yuki si ho překvapeně prohlížela. Nečekala tak pozitivní reakci, tak za ním beze slova šla. A opravdu. Yuki nelhala. Z ničeho nic věděl přesně, kam má jít. Že by byl opravdu to vyvolené dítě ? Tím se už nezabýval a radši se plně soustředil na cestu.

Po chvíli si však všiml, že Yuki je mu v patách a stále si ho prohlíží. Bylo mu to nepříjemné, tak ji nevrle okřikl: "Nechoď furt za mnou, je to divný !" "A jak mám tedy chodit ?" Optala se ho pobaveně Yuki a popošla k němu. "Takhle, vedle mě." Yuki uposlechla a cestou si na sebe dokonce zvykli. Po nějaké době ticha si začali vyprávět události ze života. Nagai jí vyprávěl, jak vždycky chodil se svou malo sestrou do lesů a jak si s ní stále hrál. Vylíčil mu také jeho nekonečný smutek, když onemocněla a zemřela. A Yuki mu zas vylíčila svůj bezstarostný život s jejími opravdovými rodiči. Některým věcem se smáli, při jiných zůstávali vážní, a také se I stalo, že někomů ukápla slza a ten druhý nsledoval jeho příkladu. Stali se z nich skvělí přátelé. Vždy se někdy zastavili, najedli se, a zase vyrazili na cestu. Takhle to pokračovalo asi týden, až si Nagai uvědomil, že jsou docela blízko. Yuki však byla čím dál tím nervóznějši a nevrlejší. Nagai tušil, že něco cítí, ale měl strach, že by je tím mohl prozradit. Zničeho nic, se jako noc objevil černý vlk. Yuki začala nebezpečně vrčet, zato jejich údajný nepřítel byl naprosto klidný. "Yuki, rád tě vidím,l už jsme se dlouho neviděli !" Začal přátelsky. Nagai se na svou společnici překvepeně podíval. "Ty ho znáš ?" "Ano, to je Kuro, zrádce tohoto lesa. Nalákal Pytláky sem, ale ti ne aby ho lovili, ti rovnou les zapálili ! Nebýt lesního jezírka, shořel by celý les, takhle by byl mnohem větší, ale teď je z něj jen malý lesík, a to jen kvůli němu !" Vztekala se vlčice a její srst na hřbetě se nepřátelsky zježila. "Ale notak, Yuki, to nebyla moje chyba, to ti dvounožci ! Ale ty nejsi o nic lepší, vždyď jsi právě jednoho také přivedla !" Škádlil ji s pobaveným výrazem ve tváři. Yuki to však nezvládla a v hlasitým vrčením se na něj vrrhla. Kuro byl však mnohem vyšší a silnější než ona, tak ji lehce odrazil. Vlčice s kňučením svalila na zem. Nagai k ní vystrašeně přiběhl a snažil se jí jakkoli pomoct. "Nagai… najdi v-věčný pra-pramen. Jedině tak mě osvobodíš. Pomoc mi, Nagai, pomoc lesu… prosím." Nagai se vzchopil a namířil si to na to místo, kde předpokládal, že je pramen. Kuro si uvědomil, že se chlapec chystá rozeběhnout, tak se vydal za ním. Nagai běžel jak nejrychleji uměl, až uviděl namodralé světlo. Přoběhl ke kamenům, ze kterých vytékala křišťálově čistá voda. Ponořil do ní ruku a to co uviděl ho vyděsilo. Viděl zraněnou Yuki a nějako dívku, která ležela vedle ní. Ale něco nebylo v pořádku. Zdálo se, že je dívka mrtvá ! Zaklekl. Pomyslel na ubohou Yuki a přál si, aby se z ní opjet stala dívka a ona mohla spokojeně žít ve své pravé podobě. Světlo náhle zesílilo a pohaslo zároveň. Z pramene přestala téci voda a vše pohaslo. Kuro spatřil chlapce vedle kamene a zaklekl. "Ty tajtrlíku ! Vidíš, co jsi způsobil ?! " A nasupeně se na něj rozeběhl. Chlapec spatřil blížícího se vlka a se zavřenýma očima čekal na ostrou bolest, způsobenou vlčíma čelistma. Ta však nepřicházela. Tak se rozhodl otevřít oči a to, co spatřil, mu vykouzlilo úsměv ve tváři. Uviděl tu dívku, která ležela onehdy vedle vlčice, jak zahání vystrašeného Kura, jak se ztaženým ohonem utíká pryč. "Y-Yuki ? Jsi to ty ?" Dívka se na něj otočila a s úsměvem se kněmu vrhla. "Děkuji ! Děkuji ti na stotisíckrát !!! Tohle ti nikdy nezapomenu !" Nagai ji odtáhl a s překvapením zjistil, že není o nic starší, než on. Vjenoval jí milý úsměv, který mu ráda oplatila. "Ale teď už musíš domů." Nagai jí nestačil ani říct zbohem a náhle se objevil u sebe doma. Vstal a překvapeně zamrkal. "Á, ty už jsi vzhůru ? Tak co, ty sedmispáči, jdeš se podívat na svou novou vesnici ?" Vítala ho s úsměvem jeho matka. Nagai jen přikývnul a o tom jeho dobrodružství pomlčel. Vyšel ven a ten pohled ho rozveselil. "Ahoj, ty jsi Nagai viď ? Jmenuji se Yuki. Vítej v naší vesnici !" Vítala ho nadšeně Blondýnka s modrýma očima, která byla přibližně stejně stará jako on. "A-ahoj, ty si mě nepamatuješ ?" Zeptal se vyklepaně Nagai. Dívka si ho pozorně prohlédla. "Hmm, ne, nikdy jsem tě neviděla." Odpověděla zamyšleně."Ale co, pojď, ukážu ti to tu." Nagai prikývnul a následoval ´známou-neznámou´. Nejspíš se mi to jen zdálo. Zamyslel se Nagai. A dál to už něřešil. S Yuki se stali dobrými přáteli a on si usmyslel, že se ten příběh vlastně nestal. Ale to byl omyl. Vlčice Yuki ho stále pozorovala a dávala na něj pozor. A i když o ní nevěděl, tušil, že je s ní pevně spjat.

A takhle skončilo Nagaiho dobrodružství, Yuki na vše zapomněla už při tom, jak Nagaiho posílala domů, tak měla normální život normální dívky a věčný pramen tam teče dodnes.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kolik vás tu je ?

Klik

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama