Příběh černého vlka

Příběh černého vlka 4

11. prosince 2012 v 14:13 | Adminka
"Pche, takové vlče, zabijem ho, ne, k ničemu nám nebude, koukni na tu splyhlou srst!" Ošil se první. "Ani náhodou!" Rozkřikl se druhý. "To mrně bude mít určitě velkou cenu! A představ si, jaký by to byl v dospělosti skvělý "lovecký pes"!" Vzal ho za kůži a už si ho chtěl strčit do pytle ale...

"Lupo!"
Zaslechl rázný, avšak momentálně zděšený, hlas svého otce. Large se chopil šance, kdy ani jeden z nich neměl připravenou pušku a skočil po tom, co držel nebohého Lupa.
"Tati!"
Vyjekl malý vlček a s nárazem se odkutálel z dosahu lidských spár.
"Utíkej! Neohlížej se!"
Zařval Large, přičemž svýma čelistma svíral paži ječícího lovce. Ostatní to samozřejmě nenechali jen tak- ihned se jali vlka odstranit. Jeden z nich namířil pušku na vlčí bok, jenž spočíval mimo dosah druhého dvojnožce, a vystřelil. Large ucuknul a zaknučel. Avšak ruku člověka nepouštěl.
"Large! Uteč!"
Volala vyděšená Perra, avšak její druh na ni neobracel pozornost.
"Rychle, Perro, nemá cenu mařit jeho život. Utečme, dělá to pro nás!"
Zatahá ji za kůži její mladší bratr Coward. Perra na něj zlostně zavrčela.
"To ho tam hodláš nechat?!"
Zpříma se na něj podívala s očima plnýma hněvu a utrpení. Coward provinile stáhnul uši.
"Sestřičko, nikdo z nás ho tam nechce nechávat, ale je to beznadějné! Utečme, dokud je čas!"
Stál si na svém. Vlčice se naposledy ohlédla, aby spatřila svého milovaného druha, jenž ležel mezi lovci na hraně života. Lítostivě odvrátila pohled a se zdrceným výrazem se rozeběhla za svou smečkou.
"Všichni pryč! Utíkejte!"
Zavelela a všichni se skutečně dali na útěk.
"Maminko! A co bude s tatínkem?"
Přiskočila k Peře Allú. Ta jen zavrtěla hlavou a tlapou popostrčila svou dceru kupředu.
"Není čas, dítě. Musíme utéct."
Promluvila laskavým hlasem, ve kterém byla znát i bolest. Allú se na svou matku nechápavě podívala, ale neprotestovala a rozeběhla se za smečkou. Bello a Lupo se ani neohlíželi, jak byli vyděšení. Malý Bello se setkal už se vším možným, ale se strašlivými lovci ještě nikdy. Perra se ihned ujala vedení, aby svou smečku odvedla do bezpečí vysoko na skalách, tyčících se nad údolím.


"Lupo! Bello! Kde jste?!"
Rozkřikla se vyděšená Allú, která, mezi všemi vlky, nemohla najít svého bratra a nového kamaráda.
"Allú! Tady jsme!"
Bílá vlčice se rozhlédla, aby našla místo, odkud hlas přicházel a po chvíli to místo našla. Rozeběhla se vztříc štěkajícímu Bellovi a skočila na něj.
"Tak jste v pořádku!"
Štěkla trochu přidušeně, jelikož jí úzkost zabranovala vlně dýchat.
"Lupo..." Kníkla.
"Jsi v pořádku, bráško?"
Slezla z Bella a přitapkala ke svému bratru. Ten však nevypadal, že by ji moc vnímal.
"Táta... nechali jsme ho tam. Lovci si ho určitě odvedli."
Šeptal úzkostlivě. Allú stáhla uši a ocásek a skrčila se tak, že byla o polovinu menší, než normálně. Bello raději nic neříkal. Co by tak taky mohl říct? Vůbec nic!
"Bráško, netrap se tím, títa jim utekl! Určitě!"
Prohlásila Allú svědomitě a nadmíru přesvědčeně, ale Lupa to naštvalo.
"Jak si tím můžeš být tak jistá?!" Rozkřikl se.
"Táta je pryč. Pryč! A kdo myslíš, že za to může?!"
Allú i Bello se na něj nechápavě podívali.
"J-jak to myslíš?"
Promluvil poprvé za celou dobu Bello. Zato Lupo nakrčil čeníšek a hluboce zavrčel.
"Ty... ty se ještě ptáš?! Nebýt tebe, nešli bychom tak daleko a nepotkali lovce!"
Bello zacouval, slova se mu zadrhla v krku. Allú se však vzepřela.
"To není pravda a ty to víš! Můžeme za to všichni tři, nesváděj na Bella všechnu vinu!"
Strčila do něj, až se zakabonil, ale jakmile našel rovnováhu, skočil na svou sestru a přišpendlil ji k zemi. Bello to jen s děsem v očích sledoval a neodvažoval se do toho zasahovat.
"Tak a dost!"
Všichni sebou prudce trhli, když zaslechli naštvaný hlas Perry. Tato šedá vlčice s bílým půlměsícem na čele byla vždy jemná a nikdy hlas nezvyšovala. Byla to spravedlivá alfa, jenž chránila provinilce před Largem - přísným alfou, jenž nezná slitování. Avšak momentálně vypadala mnohem děsivěji, než nahněvaný Large se špatnou náladou. Vztekle vrčela a z očí jí sršely blesky. Byla naštvaná, vyděšená a v koncích. Přišla o svého partnera a to se na ní dost podepsalo. Lupo a Allú šli okamžitě od sebe a umlkli. Neodvažovali se ani pípnout, natož udělat nějaký pohyb. I Bello zkoprněl při poledu na rozzuřenou alfa samici. Ještě chvíli se šedá vlčice rozhlížela po vlcích ze své smečky, až se nakonec sebrala a zalezla do jedné menší jeskyňky boblíž. Bello stáhnul uši. Uvěřil ostrým slovům Lupa a otočil se. Bylo mu to tak líto-kdyby mohl něco udělat, udělá to. Avšak už nebylo cesty zpět.

Od té doby bylo ve smečce ticho. Atmosféra se táhla ve smutném a truchlivém duchu. Lupo stále vše sváděl na Bella a Allú svého kamaráda mermoroucně chránila. Bella to moc trápilo a po celičký měsíc s Lupem nemluvil. Když ho černý vlček byť jen oslovil, zavrčel na něj a zlostně ho propaloval pohledem, tak ho raději nechal být. Nakonec to vzdal.
"Já... já půjdu. Mějte se." Stáhnul uši Bello. Allú střihla ušima a zpozorněla.
"Kam jdeš?"
Zastoupila mu ihned cestu. Bello se prozměnu narovnal a zpřima se na ni podíval.
"Vím, že tu překážím a tak odcházím."
Řekne tvrdě a přesvědčeně. Allú mu chtěla oponovat, avšak to už se oznal Lupo.
"Jen si jdi! Stejně nám tu chybět nebudeš, jsi kazisvět!"
Rozkřikl se nahněvaně a zavrčel. Bella to zasáhlo. Ihned se rozeběhl pryč jeskyňky a pelášil dolů ze skály.
"Počkej! Můžou tam být ještě lovci! Bello!!"
Křičela Allú, avšak Bello byl už pryč. Malá vlčice se otočila na svého bratra a z očí jí sršely blesky.
"Ty... ty jsi ho vyhnal!"
Rozkřikla se, až se Lupo trochu přikrčil.
"Nevyhnal! Odešel sám!"
Bránil se, avšak Allú nebyla k utišení a začala do Lupa strkat, vrčet a výhružně cvakala čelistma. Lupo stáhnul uši. Zřejmě to přehnal.
"Ale táta..."
"On za to nemůže! A teď kvůli tobě utekl!" Řvala na něj dál, ale pak si uvědomila, že by to měla říct své matce.
"Mamííí! Rchle pojď sem, Bello odešel!"
Rozeběhla se hned za Perrou s odhodláním Bella najít.

Příběh černého vlka 3

14. června 2010 v 18:34 | Karina-chan
Hned ráno se vlčata rozeběhla na pole a vymluvila se, že nemají hlad. Chtěli si totiž chytit snídani sami. Large a Perra se na ně jen pobaveně dívali, a když se vrátili, potichu si vzali kus masa. "Hehe, tohle bychom měli dělat každé ráno." Usmál se Lupo. "To jo, jen je škoda, že jsme nechytili žádnou myš ani nic jiného." Povzdychla si Allú. "No jo no, ale stejně to bylo perfektní, myslíte, že nás někdo načapal při krádeži masa ?" Zeptal se tajemně a přitom srandovně Bello. Jako odpověd´ na jeho otázku, slyšel jen smích svých přátel. Vlček se jen nad tímto pohledem pousmál.
"Tak, jdeme na lov ! Je na čase aby jste se něco naučili o zvířatech a o tom, jak si obstarat pořádné jídlo." Hlásil nadšeně Large. "Jo !!! A kdy vyrazíme ?" Volal nadšeně Lupo a jeho společníci jen št´astně pokyvovali hlavou za doprovodu vrtícího ocasu. "Hned ted´, zařad´te se mezi ostatní vlky a můžeme vyrazit." Vlčata se poslušně zařadila mezi své společníky a nedočkavě očekávala pronikavé zavytí Largeho, na povel lovu. Jakmile ozval tolik očekávaný zvuk, všichni lovci se rozeběhli po pachu zvěře a zároven´ čekali na rozkazy vůdce. "Vy se jděte podívat po nějaké zvěři, ve skupinách, a já zde zůstanu s vlčaty. Jděte !" Rozkázal Large. "Tati, a za jak dlouho budeme moct lovit sami ?" Zeptal se zářící Lupo. "Až budete vše o lovu a zvěře vědět, a až budete mít dostatek sil na zabití jelena. To abyste byli ostatním užiteční a nemotali se tam." "Takže až budeme dospělí." Odpověděla krátce Allú. "Ano, až budete dostatečně vyspělí, ale možná i dřív." A s čím teda začneme ?" Zeptal se Bello. "Se stopováním. Budete mít nyní za úkol najít stopu zvěře, očichat ji a zdělit mi, co jste zjistili. Ale moc se nevzdalujte." Dodal přísně Large a než stačil něco postřehnout, byli už všichni pryč. "Mám to, mám to !" Křičel radostně Lupo a ostatní se hned přišli podívat, co to vlastně našel. "Tak co ? Zjistil jsi, čí je to stopa ?" Zeptal se tázavě Large. "To ne, ale myslím, že je to jelen." Odpověděl Lupo s nadějí v hlase. Large si očichal nalezený obtisk a pobaveně zavrtěl hlavou. "Kdepak, To je sob, podle čeho sis myslel že je to jelen ?" Zeptal se už vážně jeho otec. "No, ono to má takový dovný tvar kopyta, tak jsem myslel že je to jelen. Ale ten pach mi nic neříká." Sklopil smutně hlavu. "To nic, ještě se to naučíš. Hlavně, že dokážeš rychle najít stopu zvěřě a pak ho přirovnat k příbuzněmu kopytníkovi." Řekl s povzbudivým úsměvem a popostrčil ho čumákem, aby se o to pokusil znovu. "Napřed si hluboce přičichni ke stopě kterou jsi právě našel a tu vůni si zapamatuj." Lupo tak učinil a rozeběhl se hledat dál.
Když se vrátili, vlčci si znaveně lehli do pelechu a hlasitě oddechovali. "Bože Large, co ste to tam vyváděli že jsou tak zničení ?" Zeptala se starostlivě Perra. "Ále, jen jsme si trochu zaběhali." Řekl pobaveně Large při pohledu na spící klubíčka v pelechu. Perra jen pootočila oči a lehla si okolo svých malých vlčat a nového, i když nevlastního, potomka.
První se vzbudila Allú a zjistila, že je hluboká noc a proto vzbudila své kamarády. "No tak, kluci, vzbud´te se přece, je noc, jdeme ven, je tam opravdu krásně tak si pospěšte." A zatahala brášku za ucho, ale ten jen nespokojeně zavrčel a spal dál. Tak tedy strčila čumákem Bella, ale ten měl podobnou reakci jako Lupo. Už ji to začalo štvát, a tak vzala Lupa za kůži na hřbetě a silně s ním zacloumala. Lupo se samozřejmě hned vzbudil a hodil po svém velmi nepříjemném budíku vražedný pohled. Allú si jen vítězně natáhla krk a s dominantním výrazem se přesunula k Bellovi. Od toho se ale držela dál. Jen do něj drkala čumákem a strkala tlapkou. "No tak to ne ! Do mě se klidně navážíš a hryžeš mě, ale jeho ani pořádně nevzbudíš !" Rozzlobil se Lupo a strčil do své sestry tak silně, že spadla na Bella , který se s leknutím ihned vzbudil. "Tak se to má dělat !" Prohlásil povýšeně Lupo a ignoroval naštvané a nechápavé pohledy Allú a Bella.
Po chvíli už byli všichni tři venku a hráli na honěnou. Allú už na drzost svého bratra úplně zapomněla a v klidu si hrála s ostatními, dokud... "Prásk !" Ozvalo se z povzdálí. "Co to je ?" Vyjekl vystrašeně Lupo. "To nevím." Odpověděl Bello a mírně se třást napětím, a poprvé trochu i strachem. Allú se hrozně vyděsila a vtiskla se mezi své společníky. "Prásk !" Ozvalo se znovu a v tu chvíli zavyl Large. "Rychle pryč ! Nebezpečí ! Jdou sem lovci !!!" Všichni rázem propadli panice a s vyděšeným křikem utíkali pryč. Ale co se nestalo. Lupo zakopl a po několika kotrmelci se zastavil a zaraženě se podíval na muže s puškami stojícími nad ním. "Pche, takové vlče, zabijem ho, ne, k ničemu nám nebude, koukni na tu splyhlou srst !" Ošil se první. "Ani náhodou !" Rozkřikl se druhý. "To mrně bude mít určitě velkou cenu ! A představ si, jaký by to byl v dospělosti skvělý "lovecký pes" !" Vzal ho za kůži a už si ho chtěl strčit do pytle ale...

Poznámky: Vzal ho za kůži a už si ho chtěl strčit do pytle ale... to se dozvíte až příště ! xD

Příběh černého vlka 2.díl

1. června 2010 v 19:40 | Karina-chan
Přišel blíž ke své nové kamarádce a olíznul jí čenich. Allú byla na rozpacích, chtěla něco říct, ale to už byl Bello na cestě za dominantním samcem(otcem Allú a Lupa), aby se představil.

Přiběhl a stoupl si naproti velkým, bílým vlkem a spustil. "Zdravím, já jsem Bello, moc rád vás poznávám." Bello cítil velké napětí a byl tak rozrušený, že se začal trochu klepat. "Zdravím, jmenuji se Large. Jsem vůdce této smečky." Řekl pyšně a zároven´ pohrdavě. V tu chvíli tam přišla šedavá a velice pohledná vlčice s milým, tenkým hláskem. "Děje se něco drahý ? Kdo je to malé vlčátko?" "Tohle je Bello, nový kamarád našich dětí." "Jaké roztomilé stvoření, a jakou má lesklou srst !" "Ano, a zvláštní, nepřirozenou barvu." Posmutněl Bello. "Ale kdepak, černých vlků je hodně, to by ses divil." "Ale vlci z mé smečky mě nemají rádi protože jsem tak jiný, nikdo z nich není černý." "Ale to neznamená že černí vlci nejsou." "Hmm." "Kde máš vůbec svou smečku ? To nevíš že se nesmíš od rodičů vzdalovat ? Jsi naprosto nezodpovědný, a nakonec žebráš u jiné tlupy přes jejich mlád´ata !" Zuřil Large a jeho partnerka se ho snažila uklidnit. "Large, vždyd´ je to ještě štěně, určitě má důvod proč utekl." "Ne Perro ! To štěně nemá vychování ! A jestli se bude motat kolem Lupa a Allú, tak to nedopadne dobře, bude na ně mít špatný vliv !" "TAK HO NECH ASPON´ VYSVĚTLIT DŮVOD PROČ UTEKL !" Zakřičela na něj už velmi vytočená Perra. Large se zklidnil a pokynul hlavou, aby Bello spustil svůj příběh. Po dlouhém vypravování už Large a Perra pochopili jeho přístup. "Dobrá tedy, když je to tak, můžeš se s námi najíst a pár dní pobudeš s námi." Zareagoval jako první Large. Bello byl tak št´astný, že začal skákat radostí a šel to hned říct Lupovi a Allú. "Mockrát vám děkuju, moc to pro mě znamená." Přiběhl ke svým novým kamarádům a hned na ně skočil a začal se hrozně smát. Oni to sice ze začátku nechápali, ale pak jim došlo, že mu asi jejich rodiče dovolili u nich zůstat, a tak se začali smát s ním.
*****
Bello se tedy nejedl, seznámil se s okolím a spal v pohodlném, slámou podestlaném pelíšku, spolu se svými přáteli. Druhý den ráno ho probudila Allú a nutila ho vstát z důvodu zaspání. Vlček se překvapeně rozhlížel kolem. Včera večer si tu nevšiml jediného černého vlka, a ted´ jich tu vidí alespon´ deset. Všude viděl procházet vlky s kořistí jak dávají najíst napřed dětem a vlčicím, a teprve pak se sami nasytí. V tu chvíli k nim přišel Large s kořistí a Lupo s Allú se do toho hned pustili. Bello hodně váhal a proto se pohledem přemyst´oval z Largeho na kořist. "Jen si vem, tady se na snídani najedí nejprve mladí a samice, a teprve pak samci. A ty nyní patříš dočasně do rodiny." Pobídl ho a mile se usmál. Bello se jen děkovně usmál a pustil se do jídla. Po snídani se hned jeho kamarádi vydali na procházku. "Halooo, počkejte na mě !" "Jeje, promin´, nějak jsme si neuvědomili že to tu ještě neznáš." Podíval se na Bella omluvně Lupo. "Tak pojd´, projdeš se s námi ?" Usmála se na něj nejistě Allú. "No jistě, budu moc rád." A tak se ti tři vydali na cestu. Užili si spoustu legrace a vrátili se až na večer. "Kde jste byli ?" Strachovala se Perra. "Mami, mami, podívej, už umíme chat myši !" Vykřikla radostně Allú a v tu ránu měla v tlamě myš. "No, jak tak koukám, tak jste měli o oběd postaráno, že ?" Zeptal se Large a už předem znal odpověd´. Štěn´ata se jen zářivě usmála a podívala se pyšně na Perru, jakoby jí chtěli naznačit, aby jim také řekla několik povzbudivých a chvalitebných slov. "No, co na to říct, výborně, jak to tak vypadá, budou z vás zdatní lovci." Odpověděla na vyzývající pohled vlčků, který se změnil na neuvěřitelně št´astný. Všichni tři se na sebe podívali a hned nato zmizeli. "Ach jo, kde je najdeme příště ?" "Zřejmě na lovu." Oba se té představě zasmáli. "Víš Perro, ten hoch není nakonec tak špatný, naučí je určitě mnoha věcem." Přiznal nakonec Large a Perra se k němu přitulila. "A nakonec je už nebudeme mít co učit. alespon´ ne bez Bella." "No jistě, všemu jej naučíme, a už v prvním roce života bude zcela připravený odejít do světa a třeba i založit svou vlastní smečku." "Kdo ví." Řekla na to Perra a ulehla vedle Largeho, který jako vždy, luštil tento rozhovor(xD).
"Bello, jdeš s námi, nebo si to tu budeš prohlížet ?" Zeptal se ho nedočkavý Lupo. "Jistě, už jdu." Odpověděl Bello a rozeběhl se za kamarády s Lupem v čele. Přiběhli na to samé místo, kde se poprvé setkal s Allú. "Páni, tady je to pěkné. Ráno to tak nepřipadalo." Vydechl Lupo, ale Bello se jen usmál. Tady dva dny přespal, a přesně věděl jak to tu ráno, odpoledne, večer a v noci vypadá. "No, jak to tak vypadá, budeš bydlet s námi." Řekla s nejistým úsměvem Allú. "To ano, ale ne na dlouho." "Jak to ?" Zeptal se zachmuřeně Lupo. "Já nevím..." Odpověděl Bello a dodal. "...mám takový pocit, že tu dlouho být nesmím." "Ale to je hloupost. Rodiče si tě oblíbili a to je co říct." Konstatovala Allú a Lupo jen nervozně kýval hlavou s nechápajícím výrazem ve tváři. "Asi máte pravdu. Tak co ? Jdeme ?" "Jasně !" Vykřikli sourozenci najednou, až je to přinutilo se zasmát. Po, zhruba, hodině se vrátili, ulehli a spali. "Ani se nenavečeřeli." Zakroutil nevěřícně hlavou Large. "Možná se najedli na poli." Řekla pobaveně Perra. "V noci musíme na lov, jdu si na pár hodin zdřímnout." "Dobrá, v čas tě vzbudím." Odpověděla tiše Perra, věnovala Largemu dotek čumáčku a sladce se na něj usmála. Large jí úsměv oplatil, a spokojeně si lehl vedle vlčat.


Poznámky: Trochu krátký díl. Za tu délku se omlouvám( :-( ), ale příště to bude delší.

Příběh černého vlka

21. května 2010 v 19:11 | Karina-chan
Poněkud dlouhá povídka, ale snad to nevadí, pokráčko bude co nejdřív. Doufám že se vám bude první díl líbit a že budete můj blog často navštěvovat. Tak, příjemné čtení a pár komentíků by se hodilo xD tak čtěte a pište .


Stalo se to na jaře, kdy se všichni radovali z nových přírůstků do rodiny. Venku chabě svítilo horské slunce a větřík si pohrával s listy stromů, kteří dokážou vydržet chlad, jenž v tomto prostředí panoval. Kdesi docela nízko pod horami, zavyl statný vlk, aby se pochlubil se svými dětmi. Jedné z hlavních vlčic, se narodilo sedm malých štěňátek. Byla malá, slepá a zranitelná. Bez své matky se nemohla obejít ani na minutu, a proto se od nich nevzdalovala. Byli bílí jako sníh, stejně jako jejich rodiče. Avšak mezi těma bělostnýma tělíčkama se mihlo cosi černého. To sedmé štěně mělo tmavou barvu. Bylo černé, jako noc. Nikdo nevěděl proč, nebo po kom má takovou barvu, ale snažili se jej přijmout takové, jaké bylo. Vždy v noci samo vycházelo ven, v naději že si najde kamaráda, a dívalo se ze skály dolů. Někdy si dovolilo jít trochu dál na volný prostor, ale pak se hned vrátilo. I přesto že se vždy chovalo úctyhodně a přijatelně, se od něj sourozenci a ostatní členové smečky odvraceli. Ale i přes všechnu nenávist kterou smečka k vlčeti chovala, jeho matka ho vždy bránila a milovala. A proto mu dala vznešené jméno-Bello (krásný). Když trochu povyrostlo (nebylo mu víc než tři měsíce), z nenávisti ostatních vlků vznikl strach. Bello byl velmi energický a samotářský. Nebál se ničeho. Dokonce ani tehdy, když jejich doupě napadl Grizzly. Z těchto znaků tlupa usoudila, že Bello není jedním z nich. "Nikdo z tlupy není černý. To štěně sem nepatří !" Prohlásil jeden z nich, když se domlouvali s vůdcem smečky(s otcem Bella). "Ano, viděl snad někdo vlka co venku pobíhá dnem i nocí ? Vždy když může, odejde z pelechu ! To není normální !" Ozval se druhý. "Máte pravdu…" Odpověděl vůdce. "…ale nemůžeme ho jen tak vyhnat. Je to ještě štěně, a nikomu nikdy neublížil, dejme mu ještě šanci." "A co máme dělat , čekat až se něco stane ?!" Vztekali se ostatní. "Není možné ho tu nechat, ta jeho čipernost nás dovede do záhuby. Vždyť on neví kdy s tou odvahou přestat !" "Dobrá." Svolil vůdce. "Když nastane období hladu, Bello bude první, koho sníme. Ale do té doby se ho ani nedotkneme, je to jasný ?!" "Ano !" Odpověděli nadšení vlci, ale nikdo si nevšiml, že za rohem je pozoruje nešťastný Bello. "Ale ne, oni mě chtějí sníst ! Můj vlastní otec mě chce předhodit hladovým vlkům !!! To nedopustím, uteču !" A tak se vrátil do pelechu, zamotal se do klubíčka a tulil se k mámě. Jeho sourozenci ho samozřejmě vyháněli, tak jen řekl své matce že ji má moc rád a odpelášil pryč. Běžel co mu nožky stačili, až byl dál a dál od rodného domova. Když už byl dostatečně daleko, zastavil se a chvíli odpočíval. Ale byl tak unavený, že usnul a spal až do rána.
Ráno se pak probudil a ani nedýchal. Stál přes ním krásný bílý vlk ! "Kdo jste ?" Ptal se ho strachem i v úžasu Bello. Vlk však neodpověděl. Otočil se na něj a utekl. Bello jeho přístup nechápal, ale byl tak hladový, že hned přišel na jiné myšlenky. Vůbec nevěděl co má dělat. V tu si vzpomněl, jak se v noci část tlupy chovala, když byla na lovu. Bohužel, velkou zvěř chytat nedovede, tak si ulovil pár myší a dokonce našel i čerstvou mršinu. To mu stačilo, aby se nasytil. Po té se přemístil o kus dál. Cítil tam nepříjemný pach nepřátel. Když došel k nedalekému jezírku, s chutí se napil osvěžující tekutiny. Bohužel nebyl zdaleka jediný, kdo se přišel napít. Z nedalekého lesa se vynořilo několik vlků. Bello dostal strach, a proto raději utekl. Běžel dál a dál, až došel na nedalekou louku. "Páni, to je nádhera !" Žasnul Bello nad krásou kterou spatřil. Louka patřila k malému údolíčku, které jen hýřilo životem. Poblíž byly velké lesy, ve kterých žilo spoustu zvěře, ne loukách se třepotaly motýli a jiný hmyz, a celým údolím protékaly třpytící se řeky. "To by mě zajímalo, jestli tu jsou zvířátka přátelská." Zašeptal Bello, a vydal se na průzkum. Po chvíli se však unavil, a lehl si do voňavé trávy a pozoroval okolní svět. Pomalu zavíral očí a nechal se unášet kouzly spánku. Uviděl svou matku jak k němu konejšivě promlouvá: "Synáčku, neboj se, buď statečný a pamatuj na mě. Moc mi chybíš." Bello se usmíval od ucha k uchu a vtom se probudil. Něco ho šimralo na nose. Pomalu a znechuceně otevřel oči, a co nevidí. Krásný barevný motýl mu přistál na čumáku. Ze začátku nevěděl co to je, špatně ho viděl a tak se lekl. "Jedeš ty potvoro !" Motýl odletěl o kus dál a sedl si na kytku. "Jé, ty jsi krásný." Obdivoval ho vlček. Motýl se na něj otočil a odletěl. "Počkej motýlku !" Křičel na něj Bello. "Však já tě stejně chytím !" Vtom do někoho vrazil. "Promiňte, já nechtěl." Zvedl hlavu a ztuhnul. Vrazil do mladé vlčice. Byla asi stejně stará jako on a tak se s ní chtěl skamarádit. "Ahoj, já jsem Bello, a kdo jsi ty ?" Vlčice neodpovídala. "Jsi v pořádku ? nechtěl jsem do tebe vrazit." "Já… já jsem v pořádku." Řekla vysokým slabým hláskem. Chvíli se na sebe jen tak dívali a utápěli se v očích toho druhého až do chvíle kdy někdo zdáli zavolal: "Allú, pojď ! Už musíme jít !" "T-tak já už musím. A-ahoj." Rozloučila se a odpelášila pryč. Bello se nezmohl ani na slovo. Byl úplně mimo. Po chvíli se zotavil ale už bylo pozdě. Viděl už jen svou novou …kamarádku ? jak peláší pryč. "Ahoooj ! A rád jsem tě poznal !" Křičel ohromený a šťastný Bello, ale Allú už byla pryč. Otočil se a smutně vykročil do údolíčka. Poblíž byla nevelká skála, a v ní hluboká prohloubenina, tak se Bello rozhodl, že si udělá malý pelíšek. Nanosil si tam trávu, uvelebil se a ulehl. Přemýšlel, jak se asi má jeho smečka, jestli už bude mít jeho táta už konečně klid, a jestli se jeho sourozencům po něm stýská. Ale Hned jak pomyslel na mámu, usnul. V noci ho probudilo pronikavé houkání sovy. Mrzutý Bello se rozhodl sově pořádně vynadat, ale byl tak unavený, že jen ne moc hlasitě pohrozil: "Bud´ už zticha, jinak si tě ráno najdu a použiju jako snídani !" Ale sova to nebrala vážně a zahoukala ještě víc. Vlček si jen strčil hlavu do trávy a snažil se usnout. Po chvíli už došly sově hlasivky ale Bello to nevěděl, protože už spal. Vzbudil se časně ráno a hned jak vylezl z pelechu, ucítil vůni čerstvého masa. Poblíž skály, kde se usídlil, nějaká smečka vlků ulovila jelena. "Kéž by mi trochu dali, mám takový hlad." Povzdychl si Bello. Avšak mezi Těmi vzrostlými jedinci se míhala malá tělíčka, která si všimla hladově přihlížejícího Bella. "Hele, podívej Lupo. Támhle je nějaké štěně." Sdělila malá vlčice svému, o deset minut staršímu, bratru. "Nepůjdeme za ním ?" Zeptal se sestry. "A není nebezpečný ?" "Prosím tě, nebuď´ směšná, vždyť je to štěně." "No tak dobře, když myslíš." Souhlasila nakonec a rozeběhli se za cílem, kterým byl Bello. "Ahoj, kdo jsi ?" Zeptal se Lupo, ale jeho malá sestřička se držela za svým velkým bratrem. "Ahoj, já jsem Bello, a kdo jste vy ?" Odpověděl a čekal až se ozve bílá vlčice schovávajíc se za svým sourozencem. "Já se jmenuju Lupo a tohle je má sestra Allú." "Allú ?" Vzpomněl si vlček. "Bello ?" Problesklo hlavou také vlčici. Lupo se na ně jen nechápavě díval "Vy se znáte ?" Nikdo neodpověděl. "Allú." Odpověď stále nepřicházela. "HEJ ! TAK ODPOVÍ MI NĚKDO ?!" Vykřikl už vytočený Lupo. Oba se na něj překvapeně podívali. "Eh, j-jo, vlastně jsme se jednou potkali." Řekl Bello zmateně. "Spíš do sebe vrazili." Řekla tiše Allú a zalezla za Lupa ještě víc. V tu chvíli si Bello vzpomněl na svůj žaludek a ten se hlasitě ozval. "Co to bylo ?" Zeptala se překvapeně Allú. "To byl můj žaludek, mám hrozný hlad." Kníkl Bello. "No tak se pojď s námi najíst." Navrhl Lupo. Bello se na chvíli rozzářil, ale pak smutně vrhl svůj pohled na vlky u kořisti. "To bych moc rád, ale co oni ?" Všichni tři se otočili na spokojené vlky shromážděné okolo mrtvé kořisti, z které trhají kusy čerstvého masa. "Tak to bude asi problém, taťkovi se to asi nebude líbit." Řekl sklesle lupo, ale Allú byla jiného názoru. "Kdepak, přece není tak bezcitný jak si o něm myslíš. Jdu se ho zeptat a myslím, že to bude kladná odpověď." Hned se rozeběhla ke svému tátovi, který se na ni hned obrátil s údivem v očích. "Copak je Allú, to už nemáš hlad ?" "Ale ano, ale chtěla jsem se tě zeptat jestli by nemohl náš nový kamarád posnídat s námi." Odpověděla a hodila na něj své prosebné oči které uměla jen ona. "No já nevím, z jaké je smečky ?" "To nevím…" Kníkla Allú. "…ale trochu se najíst může ne ? Je to přece náš kamarád. Nikde jinde kolem něj žádné vlky nevidím, tak je asi sám." "Hloupost," Odbyl ji otec. "kdyby byl sám, tak by to nepřežil." "No právě…" Zavzlykala. "…jestli mu nepomůžeme, zemře hlady." Vlk chvíli přemýšlel, ale pak nakonec svolil. "Dobrá, ať sem přijde a představí se." Allú celá Šťastná se rozeběhla ke svému bratru a novému kamarádovi. Bello se na ni podíval s otázkou v očích. "Uf, máš se jít představit a nejspíš se i s námi najíš." Vzdychala nadšená Allú. "No skvělé, díky Allú, ty jsi vážně skvělá !" Přišel blíž ke své nové kamarádce a olíznul jí čenich. Allú byla na rozpadcích, chtěla něco říct, ale to už byl Bello na cestě za dominantním samcem(otcem Allú a Lupa), aby se představil.
 
 

Reklama